Archiv pro rubriku: obchodní právo

Zápis omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku (16.03.2021)

Ustanovení § 173 odst. 2 věty první obch. zák. i § 431 odst. 1 z. o. k. je nutné s ohledem na jeho smysl a účel vyložit extenzivně tak, že zápis omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku je vždy zápisem konstitutivním (teprve zápisem do obchodního rejstříku jsou stanovy v části týkající se omezení převoditelnosti akcií na jméno účinné), bez ohledu na to, zda je ujednání o omezení převoditelnosti obsažené ve stanovách společnosti od jejího založení, či zda bylo do stanov vloženo až následně (jejich změnou). Není přitom významné, zda stanovy byly změněny dohodou všech akcionářů či usnesením valné hromady. Totéž platí pro změnu omezení převoditelnosti akcií na jméno (srov. také nově a přiléhavě formulované ustanovení § 270 odst. 2 z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021).

Nejsou-li stanovy v části upravující omezení převoditelnosti akcií na jméno účinné, nezakládají (v této části) žádná práva ani povinnosti. Do zápisu omezení převoditelnosti akcií na jméno do obchodního rejstříku jsou akcie neomezeně převoditelné. Případná vědomost nabyvatele akcií o tom, že stanovy obsahují neúčinné ujednání o omezení převoditelnosti akcií na jméno, je bez právního významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2927/2019, ze dne 9. 12. 2020 / číst více /

Provedení víceprací na základě původní nebo nové smlouvy o dílo (16.03.2021)

Tam, kde byla mezi stranami smlouvy o dílo uzavřena dohoda o provedení dalších ve smlouvě nesjednaných prací, záleží především na vůli smluvních stran, zda tyto práce budou provedeny na základě původní smlouvy (v jejím režimu), či zda bude jejich provedení sjednáno jinou smlouvou o dílo.

Časová, místní a věcná souvislost mezi původně sjednaným plněním a plněním sjednaným dodatečně (její existence a povaha) tu bude mít povahu okolností, pod jejichž vlivem se vůle (úmysl) smluvních stran utvářela a z nichž bude lze v případě sporu na jejich vůli usuzovat (srov. § 266 odst. 3 obch. zák.).

Zatímco absenci jakékoliv věcné souvislosti plnění, k němuž se zhotovitel zavázal podle smlouvy o dílo, s jiným plněním, které poskytl témuž objednateli, lze považovat zpravidla za postačující argument ve prospěch závěru, že ono jiné plnění je plněním samostatným, na jehož právní posouzení se původní smlouva nevztahuje (v takových případech tu z povahy věci vůle stran podrobit ono jiné plnění režimu dříve uzavřené smlouvy nebude, neboť k takovému řešení tu nebude rozumný důvod), opačně to neplatí. Samotná existence věcné souvislosti neumožňuje tam, kde byla mezi stranami o provedení dalších prací uzavřena dohoda, učinit závěr o tom, zda jde o plnění v rámci jiného díla anebo o změnu díla původního.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3165/2020, ze dne 16. 12. 2020 / číst více /

Lhůty k uplatnění práva na vydání prospěchu a převod práv dle § 5 ZOK (08.03.2021)

Objektivní a subjektivní lhůty k uplatnění práva obchodní korporace na vydání prospěchu a práva na převod práv z porušení zákazu konkurence podle § 5 odst. 1 z. o. k., upravené v § 5 odst. 2 z. o. k., jsou lhůtami prekluzivními; jejich marným uplynutím práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. zanikají.

Počátek těchto prekluzivních lhůt je třeba posoudit analogicky dle pravidla obsaženého v § 619 odst. 1 o. z.; nastane (nejdříve) okamžikem, kdy práva podle § 5 odst. 1 z. o. k. mohla být uplatněna u soudu. Prekluzivní lhůty podle § 5 odst. 2 z. o. k. tedy začínají běžet (nejdříve) okamžikem, kdy povinný v důsledku porušení zákazu konkurence získá prospěch nebo nabude právo.

Je-li podmínkou počátku prekluzivních lhůt (mimo jiné) získání prospěchu povinným, pak je i znalost obchodní korporace o určitém druhu a rozsahu tohoto prospěchu rozhodnou skutečností pro počátek subjektivní lhůty. Takovou znalost obchodní korporace nabude, zjistí-li skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit získání prospěchu a orientačně (přibližně) i jeho rozsah.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2832/2020, ze dne 26. 11. 2020 / číst více /

Zánik funkce jednatele na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku (08.03.2021)

Je-li jednatel pravomocně odsouzen pro některý z trestných činů uvedených v § 6 odst. 2 živnostenského zákona, přestává splňovat podmínku bezúhonnosti a jeho funkce zaniká podle § 194 odst. 7 ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. dnem nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku. Současně tato skutečnost zakládá překážku výkonu funkce, jež trvá do okamžiku případného zrušení odsuzujícího rozsudku nebo odstranění jeho účinků zahlazením odsouzení; po dobu jejího trvání se dotčená osoba nemůže stát jednatelem jiné společnosti s ručením omezeným (členem představenstva akciové společnosti nebo družstva).

Případné pozdější zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku (v důsledku mimořádného opravného prostředku či zásahu Ústavního soudu) má za následek (pouze) odpadnutí překážky, pro níž se (odsouzená) osoba nepovažuje za bezúhonnou ve smyslu živnostenského zákona, nevede však (samo o sobě) k obnovení zaniklé funkce. Jinak řečeno, překážka výkonu funkce založená pravomocným odsuzujícím rozsudkem odpadá (v důsledku pozdějšího zrušení takového rozsudku) s účinky ex nunc. Chce-li společnost, aby taková osoba byla i nadále jejím jednatelem, musí ji valná hromada do této funkce (opětovně) ustanovit.

Stejný závěr se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 791/2019, ze dne 15. 12. 2020 / číst více /

Důsledky úmrtí jednoho z manželů v průběhu společného oddlužení (24.02.2021)

Zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, nemá jeho smrt (nemůže mít) žádné právní důsledky ani na právní osobnost druhého z manželů, ani na jeho způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 142 písm. b) insolvenčního zákona tak zjevně není dán, a to ani „ve vztahu“ k zemřelému manželovi.

Jediným právně významným důsledkem této skutečnosti [z hlediska podmínek insolvenčního řízení (ve vazbě na ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona)] tak je „transformace“ (pouhé) fikce jednoho dlužníka na realitu. Jinými slovy, místo fikce jednoho dlužníka (manželů) zůstává jediným dlužníkem druhý z manželů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 4/2020, ze dne 16. 12. 2020 / číst více /

Zastoupení podnikatele při provozu obchodního závodu dle § 430 odst. 1 o. z. (24.02.2021)

Založil-li odvolací soud, aniž se jakkoli blíže zabýval otázkou rozsahu pověření, poměru pověřené osoby k podnikateli a k provozu jeho závodu, své rozhodnutí na tom, že je obecně obvyklé, aby jakákoli třetí osoba, kterou podnikatel při provozu závodu pověří převzetím předmětu nájmu, uzavírala za tohoto podnikatele nájemní smlouvy, nelze tomuto jeho závěru přisvědčit.

Uzavření smlouvy a převzetí předmětu plnění na základě již uzavřené smlouvy jsou zcela odlišná jednání s odlišnými právními následky. Pověření k převzetí předmětu nájmu v sobě bez dalšího nemůže zahrnovat oprávnění uzavírat samotnou nájemní smlouvu, a to ani kdyby k uzavírání nájemních smluv, jejichž předmětem jsou stroje, docházelo běžně až při jejich převzetí. Na oprávnění osoby pověřené převzetím předmětu nájmu uzavírat nájemní smlouvy nelze usuzovat ani z toho, že tato osoba byla seznámena s detaily obsluhy předmětu nájmu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2305/2020, ze dne 24. 11. 2020 / číst více /

Zneužití vyloučení přednostního práva na upsání nových akcií (15.02.2021)

I. Přednostní právo akcionářů na upsání nových akcií představuje jedno ze základních práv spojených s akciemi, jehož účelem je umožnit akcionáři zachovat si podíl na základním kapitálu společnosti (a z toho plynoucí práva spojená s akciemi) v rozsahu, v jakém jej má před zvýšením základního kapitálu. Lze ho omezit či dokonce vyloučit pouze v případě, že důležitý zájem společnosti takový postup ospravedlňuje.

Soud musí při posuzování splnění podmínek vyloučení přednostního práva zkoumat, nakolik je vyloučení přednostního práva způsobilé tvrzený důležitý zájem společnosti naplnit a nakolik je pro naplnění tohoto zájmu nezbytné, resp. nakolik bude tento zájem ohrožen, nebude-li navrhované opatření schváleno. K uvedeným dvěma předpokladům (existence důležitého zájmu společnosti a nezbytnost zásahu do práva akcionářů, aby tento zájem mohl být naplněn) ještě přistupuje třetí podmínka, totiž aby míra důležitosti identifikovaného důležitého zájmu společnosti nebyla zjevně nepřiměřená významu práva, do něhož má navrhované opatření zasáhnout, a intenzitě tohoto zásahu (princip proporcionality).

II. Potřeba společnosti získat finanční prostředky pro realizaci určitého podnikatelského záměru sama o sobě zásadně neodůvodňuje omezení či dokonce vyloučení přednostního práva akcionářů postupem podle § 488 z. o. k., natož pak, aby představovala důležitý zájem společnosti ospravedlňující takový zásah do práv akcionářů. Jde o typickou situaci, kdy naopak přednostní právo musí být respektováno.

III. Potřeba snížit závazky společnosti (prostřednictvím jejich „kapitalizace“) sice může za určitých okolností představovat důležitý zájem společnosti ve smyslu § 488 odst. 1 z. o. k., nicméně v případě pohledávek akcionářů za společností bude obvykle toliko důvodem pro postup podle § 21 odst. 3 z. o. k. Řešení otázky, zda by zcela výjimečně mohla současně odůvodňovat vyloučení přednostního práva akcionářů (tedy zda je možné, aby valná hromada vyloučila přednostní právo všech akcionářů a současně určila jako zájemce, jenž upíše nové akcie, některého z akcionářů, který má pohledávku za společností), závisí na výkladu článku 72 směrnice, který může podat toliko / číst více /

Souhlas s umístěním sídla v nemovitosti ve společném jmění manželů (15.02.2021)

I kdyby souhlas s umístěním sídla v nemovitosti ve společném jmění manželů nebylo možné považovat za běžnou záležitost týkající se společného jmění manželů, je právní jednání (souhlas s umístěním sídla) učiněné pouze jedním z manželů platné, nenamítl-li jeho neplatnost druhý z manželů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 629/2019, ze dne 25. 11. 2020 / číst více /

Zneužití výkonu absolutních práv vlastníka ochranné známky (08.02.2021)

I. Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor).

II. Výkon absolutních práv vlastníka ochranné známky, včetně jeho práva zakázat další uvádění dovážených výrobků na trh v České republice ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2008), může podle konkrétních okolností věci představovat, stejně jako v případě výkonu jiných soukromých práv, zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (resp. výkon práv zasahující bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů jiných ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 397/2020, ze dne 30. 11. 2020 / číst více /

Přebalení léčivého přípravku do jiného balení (nesoucího ochrannou známku) (08.02.2021)

Je-li v České republice uváděn na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem léčivý přípravek v baleních o různých velikostech, přičemž jedna z velikostí těchto balení je v důsledku omezení vyplývajících z předpisů veřejného práva o nakládání s léčivými přípravky či v důsledku obvyklého výkonu práv a povinností podle těchto předpisů nezbytná pro skutečný přístup tohoto léčivého přípravku na trh v České republice, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat dovozci, jenž dováží do České republiky tento léčivý přípravek z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), ve kterém byl tento léčivý přípravek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, uvádění tohoto léčivého přípravku na trh v České republice pouze proto, že dovozce tento léčivý přípravek před jeho uvedením na trh v České republice přebalil do balení o této velikosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 397/2020, ze dne 30. 11. 2020 / číst více /

Náklady spojené se správou jednotky po prohlášení konkursu (03.04.2019)

Insolvenční správce, na nějž přešlo prohlášením konkursu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, má také povinnost plnit zákonné povinnosti související s majetkovou podstatou. Náleží-li do majetkové podstaty jednotka podle zákona o vlastnictví bytů (podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) nebo jednotka podle občanského zákoníku (podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014), je na insolvenčním správci, aby plnil zákonné povinnosti vázané na vlastnictví jednotky, tedy také povinnost podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna.

Nejsou-li v době po prohlášení konkursu na majetek vlastníka jednotky řádně hrazeny náklady spojené s její správou, je společenství vlastníků jednotek oprávněno uplatňovat takto vzniklou pohledávku vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda a kdo jednotku užívá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 97/2016, ze dne 31. 10. 2018 / číst více /

Včasnost návrhu dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty (03.04.2019)

I. Závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty podle § 226 insolvenčního zákona lze přijmout jen tehdy, byl-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu.

Dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovenou v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. Lhůta počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku.

Skutečnost, zda a kdy se dlužník seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení, nemá na běh lhůty stanovené v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona žádný vliv.

II. Jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji insolvenční zákon), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou.

„Zbytečným odkladem“ (nedůvodnou nečinností dlužníka) při podání návrhu na vynětí majetku dochází k zániku oprávnění dlužníka uplatnit vynětí majetku. Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty se tedy promítají v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděně podaný návrh dlužníka zamítne.

III. Institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů. Dlužník nemůže prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty prosazovat práva třetích osob.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 11/2017, ze dne 29. 11. 2018 / číst více /

Odměna za zpeněžení majetkové hodnoty dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ (03.04.2019)

Přímo za zpeněžení majetkové hodnoty (pokud k němu došlo) dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce určené dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. za podmínek stanovených § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.

Při úvaze o zvýšení odměny dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona musí insolvenční soud vzít v potaz všechny okolnosti daného případu, přičemž podstatný bude rozsah činnosti insolvenčního správce ve vztahu k mimořádnému příjmu dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Bude tak rozhodující náročnost činnosti, např. zda činil při zpeněžování větší množství úkonů (jaké jsou spojené např. se zpeněžováním nemovitostí), nebo zda a jak se např. svou činností přičinil o to, že mimořádný příjem byl do majetkové podstaty získán. Aktivita insolvenčního správce nad rámec jeho běžných povinností, hlavně mimo standardní dohlédací činnost, tedy je relevantním faktorem při úvaze o možném zvýšení odměny.

O zvýšení odměny ve vazbě na § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona lze uvažovat pouze tehdy, vykonal-li insolvenční správce v souvislosti s mimořádnou majetkovou hodnotou nějakou činnost nad rámec jeho běžných povinností. Pod běžnou dohlédací činnost insolvenčního správce v oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 412 odst. 2 insolvenčního zákona lze zahrnout mimo jiné i zkoumání poctivosti jednání dlužníka, zjišťování neúčinných úkonů či kontrola dlužníkova nakládání s majetkem, přičemž pod posledně uvedenou činnost lze zahrnout i posuzování, zda dlužník nenabyl nějaký majetek darem či dědictvím, zda jejich přijetí neodmítl apod.

Důvodem pro přiznání vyšší odměny insolvenčního správce nemůže být skutečnost, že při jiném průběhu řízení, který by též vedl k (plnému) uspokojení věřitelů dlužníka, by insolvenční správce měl nárok na vyšší odměnu (event. na zvýšení odměny).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 27/2017, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

K povinnosti loajality podle obchodního zákoníku (21.03.2019)

I. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil.

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů.

Obdobně tehdy, zastává-li určitá osoba v souladu s právem funkci člena orgánu ve více společnostech, bude vždy povinována loajalitou vůči té společnosti, ve vztahu k níž v té či oné záležitosti zrovna plní své povinnosti člena orgánu. Nicméně z povinnosti loajality vůči ostatním společnostem, v nichž zastává funkci člena orgánu, plyne, že zásadně nesmí bez legitimního důvodu jednat v rozporu s jejich zájmy. Jinými slovy, v případě sporu o to, zda konkrétním jednáním, činěným v zájmu jedné ze společností, poškodila společnost jinou (v níž taktéž zastává funkci člena orgánu), je nutné vycházet z principu proporcionality.

Zastává-li však určitá osoba funkci člena orgánu ve více společnostech v rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím své povinnosti. Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. / číst více /

Odepření plnění členu dozorčí rady podle § 66 odst. 3 obch. zák. (21.03.2019)

I. Zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady je porušením povinností při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák.

II. Z principu proporcionality vyplývá, že podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák. může společnost odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti považovat za přiměřený.

Řečené znamená, že výše plnění, jež společnost může podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění, celkové odměně a ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s výkonem funkce, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby neposkytnutí odměny (či jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 ICdo 62/2017, ze dne 18. 12. 2018 / číst více /