Archiv pro rubriku: obchodní právo

Náklady spojené se správou jednotky po prohlášení konkursu (03.04.2019)

Insolvenční správce, na nějž přešlo prohlášením konkursu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, má také povinnost plnit zákonné povinnosti související s majetkovou podstatou. Náleží-li do majetkové podstaty jednotka podle zákona o vlastnictví bytů (podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) nebo jednotka podle občanského zákoníku (podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014), je na insolvenčním správci, aby plnil zákonné povinnosti vázané na vlastnictví jednotky, tedy také povinnost podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna.

Nejsou-li v době po prohlášení konkursu na majetek vlastníka jednotky řádně hrazeny náklady spojené s její správou, je společenství vlastníků jednotek oprávněno uplatňovat takto vzniklou pohledávku vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda a kdo jednotku užívá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 97/2016, ze dne 31. 10. 2018 / číst více /

Včasnost návrhu dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty (03.04.2019)

I. Závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty podle § 226 insolvenčního zákona lze přijmout jen tehdy, byl-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu.

Dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovenou v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. Lhůta počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku.

Skutečnost, zda a kdy se dlužník seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení, nemá na běh lhůty stanovené v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona žádný vliv.

II. Jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji insolvenční zákon), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou.

„Zbytečným odkladem“ (nedůvodnou nečinností dlužníka) při podání návrhu na vynětí majetku dochází k zániku oprávnění dlužníka uplatnit vynětí majetku. Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty se tedy promítají v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděně podaný návrh dlužníka zamítne.

III. Institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů. Dlužník nemůže prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty prosazovat práva třetích osob.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 11/2017, ze dne 29. 11. 2018 / číst více /

Odměna za zpeněžení majetkové hodnoty dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ (03.04.2019)

Přímo za zpeněžení majetkové hodnoty (pokud k němu došlo) dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce určené dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. za podmínek stanovených § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.

Při úvaze o zvýšení odměny dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona musí insolvenční soud vzít v potaz všechny okolnosti daného případu, přičemž podstatný bude rozsah činnosti insolvenčního správce ve vztahu k mimořádnému příjmu dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Bude tak rozhodující náročnost činnosti, např. zda činil při zpeněžování větší množství úkonů (jaké jsou spojené např. se zpeněžováním nemovitostí), nebo zda a jak se např. svou činností přičinil o to, že mimořádný příjem byl do majetkové podstaty získán. Aktivita insolvenčního správce nad rámec jeho běžných povinností, hlavně mimo standardní dohlédací činnost, tedy je relevantním faktorem při úvaze o možném zvýšení odměny.

O zvýšení odměny ve vazbě na § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona lze uvažovat pouze tehdy, vykonal-li insolvenční správce v souvislosti s mimořádnou majetkovou hodnotou nějakou činnost nad rámec jeho běžných povinností. Pod běžnou dohlédací činnost insolvenčního správce v oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 412 odst. 2 insolvenčního zákona lze zahrnout mimo jiné i zkoumání poctivosti jednání dlužníka, zjišťování neúčinných úkonů či kontrola dlužníkova nakládání s majetkem, přičemž pod posledně uvedenou činnost lze zahrnout i posuzování, zda dlužník nenabyl nějaký majetek darem či dědictvím, zda jejich přijetí neodmítl apod.

Důvodem pro přiznání vyšší odměny insolvenčního správce nemůže být skutečnost, že při jiném průběhu řízení, který by též vedl k (plnému) uspokojení věřitelů dlužníka, by insolvenční správce měl nárok na vyšší odměnu (event. na zvýšení odměny).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 27/2017, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

K povinnosti loajality podle obchodního zákoníku (21.03.2019)

I. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil.

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů.

Obdobně tehdy, zastává-li určitá osoba v souladu s právem funkci člena orgánu ve více společnostech, bude vždy povinována loajalitou vůči té společnosti, ve vztahu k níž v té či oné záležitosti zrovna plní své povinnosti člena orgánu. Nicméně z povinnosti loajality vůči ostatním společnostem, v nichž zastává funkci člena orgánu, plyne, že zásadně nesmí bez legitimního důvodu jednat v rozporu s jejich zájmy. Jinými slovy, v případě sporu o to, zda konkrétním jednáním, činěným v zájmu jedné ze společností, poškodila společnost jinou (v níž taktéž zastává funkci člena orgánu), je nutné vycházet z principu proporcionality.

Zastává-li však určitá osoba funkci člena orgánu ve více společnostech v rozporu se zákazem konkurence, porušuje již tím své povinnosti. Porušení zákazu konkurence je zpravidla i porušením povinnosti loajality. / číst více /

Odepření plnění členu dozorčí rady podle § 66 odst. 3 obch. zák. (21.03.2019)

I. Zaviněné porušení zákazu konkurence členem dozorčí rady je porušením povinností při výkonu funkce, jež může být – mimo jiné – postiženo i odepřením plnění poskytovaného v souvislosti s výkonem funkce podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák.

II. Z principu proporcionality vyplývá, že podle § 66 odst. 3 in fine obch. zák. může společnost odmítnout plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce pouze v takovém rozsahu, který lze s ohledem na všechny konkrétní okolnosti považovat za přiměřený.

Řečené znamená, že výše plnění, jež společnost může podle citovaného ustanovení neposkytnout, musí být zásadně přiměřená významu povinnosti, již člen orgánu porušil, míře jeho zavinění, celkové odměně a ostatním plněním poskytovaným společností v souvislosti s výkonem funkce, jakož i všem dalším v úvahu přicházejícím okolnostem tak, aby neposkytnutí odměny (či jiného plnění) bylo možné považovat za adekvátní (spravedlivý) důsledek předchozího porušení právní povinnosti členem orgánu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 ICdo 62/2017, ze dne 18. 12. 2018 / číst více /

Účastníci řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným (05.03.2019)

I. V řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. se určí okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

Společnost, jejíhož jednatele má jmenovat soud v řízení vedeném podle § 198 odst. 3 z. o. k., je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech se v takovém řízení jedná (ve smyslu § 6 odst. 1 z. ř. s.), a je tak (vždy) účastníkem řízení.

Pro tento závěr je přitom zcela bez významu, zda tu je osoba oprávněná za společnost v řízení jednat (nebo ji v řízení zastupovat). Skutečnost, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je nanejvýš důvodem, pro nějž má být společnosti jmenován procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. (je-li tu nebezpečí z prodlení); to platí i pro řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních.

II. Společník bez dalšího (jen proto, že je společníkem) účastníkem řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným není (jeho práva a povinnosti řízením dotčeny nejsou).

Nicméně, jak Nejvyšší soud dovodil již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, je-li řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti soudem podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. zahájeno návrhem prvního navrhovatele, je nutno další návrh na jmenování člena představenstva soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem. Byť byl přijat v poměrech akciové společnosti v režimu obchodního zákoníku, tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Společník se tudíž řízení může účastnit v pozici (dalšího) navrhovatele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1875/2018, ze dne 29. 11. / číst více /

Žaloba o splnění povinností podle zákona č. 134/2013 Sb. (05.03.2019)

I. Ke změně akcií na majitele, jež nebyly ke dni 1. 1. 2014 imobilizovány, na akcie na jméno došlo ze zákona (č. 134/2013 Sb.), aniž by k tomu byly zapotřebí jakékoliv další kroky ze strany akciové společnosti či akcionářů. V odpovídajícím rozsahu se, taktéž ze zákona (tedy aniž by k tomu byla nutná dohoda všech akcionářů či rozhodnutí valné hromady), změnily i stanovy společnosti.

Není zde tudíž žádná povinnost společnosti „změnit odpovídajícím způsobem stanovy“, jejíhož splnění by se mohl akcionář společnosti domáhat. Nesplní-li pak společnost povinnost podat návrh na zápis změny formy akcií ve lhůtě určené § 2 odst. 2 zákona č. 134/2013 Sb. do obchodního rejstříku, může tak učinit kdokoliv, kdo na takovém zápisu doloží právní zájem; touto osobou bude zpravidla i akcionář společnosti. Již proto není na místě, aby se akcionář u soudu domáhal uložení takové povinnosti (podat návrh na zápis) společnosti.

II. Ani splnění povinnosti společnosti uveřejnit výzvu k předložení akcií podle § 3 odst. 2 zákona č. 134/2013 Sb. se akcionář nemůže domáhat žalobou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 912/2017, ze dne 12. 12. 2018 / číst více /

Započtení jako neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona (20.02.2019)

I. Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení.

Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“; z jeho povahy totiž plyne, že jde vždy o úkon ekvivalentní. Takové započtení však může vést „k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“.

II. Ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se coby výjimka ze zákazu formulovaného v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona může prosadit (a je důvod je zkoumat) za předpokladu, že právní úkon dlužníka vybočil z rámce vytyčeného mu pro nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, právě ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.

Jinak řečeno, jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 85/2017, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

Právo obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy (12.02.2019)

Při výpočtu maximálního limitu odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., který odpovídá článku 17 odst. 2 písm. b) směrnice Rady č. 86/653/EHS, se vychází z veškerých provizí získaných obchodním zástupcem v rozhodném období, bez zřetele na jejich podstatu, nikoliv pouze z těch, které jsou relevantní pro výpočet podle § 669 odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

K výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách (12.02.2019)

Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládalo oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, ze dne 27. 11. 2018 / číst více /

Doložka obsažená na rubu směnky (30.01.2019)

Podstatnou náležitostí obsahu směnky je i souvislý obsah listiny; nestačilo by pořadí zcela nesouvislé a tím spíše by byla neplatná směnka obsahující vnitřní odpor. Jde-li o podpis výstavce směnky vlastní, musí krýt souvislý text směnky, z čehož plyne, že jej je třeba umístit na líci směnky pod její obsah. Mezi podstatné náležitosti vlastní směnky patří (mimo jiné) i bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; slib zaplatit musí být prost jakýchkoliv podmínek.

Při posouzení, zda doložka obsažená na rubu posuzované směnky (ve znění „s podmínkou pravomocného osvobození výstavce dle 19 T 131/2009“), podepsaná výstavcem, je vskutku nepřípustnou podmínkou zaplacení směnky, která činí směnku neplatnou, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že směnečné prohlášení, nacházející se na líci směnky, kryté podpisem výstavce, neobsahuje žádnou podmínku, na jejíž splnění by byla vázána povinnost výstavce zaplatit směnečnou sumu.

Skutečnost, že výstavce podepsal (vedle směnečného prohlášení) též spornou doložku (nacházející se na rubu směnky), je pro posouzení otázky (ne)platnosti směnky bez právního významu již proto, že zmíněná doložka nemá (vzhledem k jejímu obsahu) přímou souvislost s platebním slibem vyjádřeným (a výstavcem podepsaným) na líci směnky (z této doložky nelze usuzovat na podmínku pro zaplacení směnky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1963/2017, ze dne 24. 10. 2018 / číst více /

Uplatnění práva na zaplacení směnky vůči směnečnému rukojmímu (30.01.2019)

Uplatnění práva na zaplacení směnky vůči směnečnému rukojmímu za výstavce směnky vlastní nebrání ani okolnost, že směnka nebyla (před podáním žaloby) předložena k placení ani výstavci směnky, ani směnečnému rukojmímu. Účinky předložení směnky k placení nastanou vůči žalovanému směnečnému rukojmímu okamžikem, kdy se seznámí s obsahem podané žaloby a směnky. Jestliže žalovaný směnečný rukojmí ani poté směnku nezaplatil, nemůže s úspěchem namítat, že majiteli směnky nevzniklo právo na 6% úroky ode dne splatnosti a směnečnou odměnu (čl. I. § 48 odst. 1 směnečného zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4087/2016, ze dne 24. 10. 2018 / číst více /

Konkurenční doložka sjednaná pro dobu po zániku funkce člena představenstva (22.01.2019)

I. Po dobu výkonu funkce podléhá člen představenstva akciové společnosti zákazu konkurence upravenému v § 441 a § 442 z. o. k. Nic však nebrání tomu, aby si akciová společnost a člen jejího představenstva sjednali konkurenční doložku i pro dobu po zániku funkce člena představenstva. Jelikož zde není žádné zvláštní ustanovení upravující takovou dohodu mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (ustanovení § 441 a § 442 z. o. k. upravují zákaz konkurence pouze po dobu výkonu funkce), řídí se tato konkurenční doložka obecnou úpravou obsaženou v § 2975 o. z.

II. Pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.

Z důvodové zprávy je zjevné, že úmyslem zákonodárce bylo upravit v § 2975 o. z. konkurenční doložku méně striktně, než byla upravena dříve v § 672a obchodního zákoníku, a než je nyní upravena pro obchodní zastoupení v § 2518 o. z. Z obou označených ustanovení je přitom patrné, že konkurenční doložka obstojí, vymezuje-li alternativně buď určité území, anebo určený okruh osob na tomto území, na němž obchodní zástupce nesmí vykonávat (po určitou dobu) činnost soutěžní povahy.

K dosažení tohoto účelu právní úpravy konkurenční doložky postačuje jednak pravidlo o časovém omezení (§ 2975 odst. 2 o. z.), a jednak pravidlo umožňující zavázané straně dosáhnout omezení, zrušení či prohlášení konkurenční doložky za neplatnou, bude-li ji omezovat více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany (§ 2975 odst. 3 o. z.).

Ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. – přes své nepřesné vyjádření – nevymezuje obligatorní náležitosti konkurenční doložky přísněji, než je tomu v případě § 2518 o. z., ale pouze zdůrazňuje obecný požadavek na určitost ujednání o konkurenční doložce. Aby konkurenční doložka byla určitým právním jednáním, musí z ní plynout, jaké činnosti a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana vykonávat. Rozsahem zákazu je přitom třeba / číst více /