K povinnosti vstřícného přístupu obecných soudů při rozhodování o přístupu k soudu ve sporných případech / číst více /

Byla-li nemovitost ve společném jmění manželů užívána třetí osobou se souhlasem obou manželů, musí žalobě o vyklizení nemovitosti podané jedním z manželů předcházet dohoda manželů o ukončení tohoto užívání.

podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71Co 321/2014, ze dne 27. 6. 2014 / číst více /

Skutečnost, že insolvenční správce zřídil více než čtyři provozovny ve smyslu § 5a odst. 4 zákona č. 312/2006 Sb., není sama o sobě důvodem pro zproštění insolvenčního správce funkce dle ust. § 32 zákona č. 182/2006 Sb. Výkon činnosti insolvenčního správce není podmíněn osobní přítomností insolvenčního správce v sídle a v každé provozovně po celou dobu úředních hodin.

podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2VSOL 540/2014, ze dne 27. 6. 2014 / číst více /

Návrh na zastavení exekuce, učiněný oprávněným podle čl. II. bodu 4 zák. č. 396/2012 Sb. před faktickým předáním spisu soudnímu exekutorovi, je z pohledu běhu lhůty, uvedené v tomto ustanovení, návrhem včas podaným a jeho účinky zůstávají po předání spisu zachovány.

podle usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 20Co 300/2014, ze dne 8. 7. 2014 / číst více /

V případě rozhodování obecných soudů o vyživovací povinnosti je třeba přihlížet i k věku dítěte. Jakkoliv platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a i podle právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se samozřejmě okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání.

Touto okolností může být i studium zletilého dítěte na střední škole. V tomto případě se však obecné soudy musí pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze „prodlužovala mládí“.

V konkrétním případě, kdy se nejedná o navazující studium, je tak třeba vážit, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání (tzn. např., zda na trhu práce je v daném regionu větší šance uplatnění pro absolventy dané střední školy než pro vyučené osoby); jaké byly důvody, aby zletilé dítě studovalo placenou soukromou střední školu a nikoliv podobně zaměřenou střední školu veřejnou (bezplatnou); zda aktuálně studovaná škola má odpovídající kvalitu (např. z hlediska uplatnění absolventů) a v neposlední řadě i to, zda se tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, tedy zda nedosahuje nepřiměřeného množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný / číst více /

1. Při výkladu právních úkonů je nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Jedním ze základních principů výkladu smluv je proto přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné.

2. Pokud je ve smlouvě o smlouvě budoucí uvedeno, že kupní smlouva bude uzavřena „po vyřešení majetkoprávních vztahů k pozemkům náležejícím k obytnému domu“, nelze tuto formulaci považovat za natolik neurčitou, že by založila absolutní neplatnost této smlouvy podle § 39 občanského zákoníku (výraz „po“ podle obecných soudů stanovoval začátek běhu lhůty, avšak nikoli její konec). Z celkových okolností případu je totiž zřejmé, že smluvními stranami dohodnutá a definovaná lhůta byla v době uzavření smlouvy srozumitelná, jasná a přijatelná oběma účastníkům řízení, o čemž ostatně dostatečně vypovídá i to, že teprve poté, co nastala tato dohodnutá podmínka, stěžovatel (a potažmo i vedlejší účastník s dalšími osobami, se kterými uzavřel podobnou smlouvu) usiloval o uzavření hlavní kupní smlouvy.

3. Není správný názor, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání. Formalistické odmítnutí dovolání z důvodu absence zásadního právního významu za souběžného porušení základních práv a svobod totiž nelze považovat za ústavně souladné, neboť je též věcí Nejvyššího soudu zabývat se otázkou, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele (dovolatele). Podle čl. 4 Ústavy jsou obecné soudy zavázány k ochraně základních práv a svobod, přičemž se nemohou / číst více /

I. Pojem „státní občanství“ ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy zahrnuje nejen skutečné státní občanství (tedy situace, kdy osobě svědčí některý státoobčanský titul), ale i funkcionální státní občanství.

II. Funkcionální občanství je faktická situace, kdy Česká republika s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv dotčená osoba státním občanem být nemusí. Toto funkcionální státní občanství může být založeno buď výslovně právním předpisem (např. § 2 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.) anebo na fakticitě, tj. na dlouhodobém nakládání s danou osobou jako s občanem, která požívá ochrany ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

III. Vzhledem ke statusovému charakteru a výjimečnému ústavněprávnímu významu státního občanství jsou správní soudy v případech, kdy hrozí zásah do práva chráněného čl. 12 odst. 2 Ústavy, povinny přezkoumávat i nové právní námitky žalobce, které nebyly uplatněny v předchozím řízení, pokud tyto námitky mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v předcházejícím řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2486/13, ze dne 1. 10. 2014 / číst více /

Analytická právní věta

Pokud ústavně zaručené právo na právní pomoc obsahuje právo účastníka řízení rozhodnout se, zda se nechá zastoupit, je omezení náhrady nákladů právního zastoupení podle § 142 občanského soudního řádu s poukazem na to, že účastník řízení je advokát, tudíž má odlišné postavení, v rozporu s rovností účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

I přes jednoduchost a relativní bagatelnost projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že právo na právní pomoc je garantováno všem bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání (čl. 37 odst. 2 Listiny). Pokud obecný soud neúčelnost vynaložených nákladů spočívajících v odměně za právní zastoupení odůvodnil pouze skutečností, že je žalobce sám advokátem s generální právní praxí a mohl tak žalobu i účast u jednání obsáhnout sám, dopustil se tak výkladu porušujícího právo na spravedlivý proces, jakož i právo na právní pomoc.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1674/14, ze dne 23. 9. 2014 / číst více /

I. V posuzované věci, na rozdíl od nálezu sp. zn. I. ÚS 2541/09, nelze ztrátu rozhodujícího dokladu (žádost obecního úřadu o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění) přičíst pochybení obecního úřadu, neboť archiválie příslušného odboru byly skartovány po deseti letech, přičemž ani stěžovatelé ve své stížnosti netvrdí, že by se tak stalo v rozporu s příslušnými právními předpisy.

II. Ani v případě, kdyby vedlejší účastnice v řízení námitku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nevznesla, musel by se soud touto otázkou zabývat, neboť k absolutní neplatnosti právního úkonu je soud povinen přihlédnout sám z úřední povinnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3012/13, ze dne 25. 9. 2014 / číst více /

Správní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Tato povinnost se přitom promítá jak do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního přiznán odkladný účinek. Jeho nepřiznání by totiž mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) takovéto přemístění neumožňuje. Tím není řečeno, že odkladný účinek má být přiznán vždy, například i v případech, kdy takováto obava zjevně neobstojí. Jestliže ale takováto zjevnost chybí, pak nelze považovat za dostatečný argument pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že k přemístění má dojít do jiné členské země Evropské unie, která je povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci, objektivně a nestranně, v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva. Takovéto rozhodnutí by neobstálo z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

podle / číst více /

Kompenzační námitka, kterou uplatňuje advokát vůči svému klientovi pohledávku na zaplacení poskytnuté právní služby, proti požadavku klienta na vyplacení částky uložené u advokáta do správy (§ 56a z.č. 85/1996 Sb.), je absolutně neplatným právním úkonem z důvodu obcházení zákona ve smyslu ust. § 39, § 56a zákona č. 85/1996 Sb. a potažmo dle článku 2 odst. 5 stavovského předpisu, tj. usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky.

podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 69Co 178/2014, ze dne 19. 6. 2014 / číst více /

Vláda na svém dnešním zasedání schválila návrh Ministerstva spravedlnosti na změnu občanského soudního řádu a exekučního řádu. Nová úprava by měla přispět ke spravedlivějšímu uspořádání vztahů mezi dlužníky a věřiteli, a to v oblasti společného jmění manželů a náhrady nákladů řízení. / číst více /

Ústavní soud: při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání prostor je nutné upřednostnit skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor / číst více /

Ústavní soud: Důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše, požadovaný Nejvyšším soudem, je protiústavní / číst více /

zdroj: www.justice.cz / číst více /