I. Podstata indosamentu (rubopisu) směnky spočívá v jednostranném prohlášení dosavadního majitele směnky (převodce) o tom, že práva ze směnky převádí na dalšího majitele. Přesné znění převodní doložky zákon výslovně nepředepisuje, za indosament proto bude možné považovat každé prohlášení podepsané dosavadním majitelem směnky, z něhož bude jeho vůle směnku převést jednoznačně vyplývat (v redukované podobě může indosament záležet i v pouhém podpisu indosantově). Není-li tu opačné doložky (např. „bez závazku“, „bez postihu“, „sine obligo“, respektive jiné doložky stejného významu), indosant odpovídá za přijetí a zaplacení směnky.

Vzhledem k povaze indosamentu a k jednoznačně formulovaným ustanovením směnečného zákona o převodních a záručních účincích indosamentu, jsou zcela neopodstatněné úvahy dovolatelky co do právního omylu ohledně účinků indosamentu.

Nepřípadnou shledává Nejvyšší soud rovněž argumentaci dovolatelky ohledně neplatnosti indosamentu podle ustanovení § 39 obč. zák., tj. z důvodu, že svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jde-li totiž vskutku (jen) o „jednostranné prohlášení“ dosavadního majitele směnky, potom samotný indosament (rubopis), který je – s výjimkou případu upraveného ustanovením čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona – zákonem upraveným způsobem převodu směnky, nelze zásadně považovat za absolutně neplatný ve smyslu označeného ustanovení (jen) z důvodů na straně indosatáře. Převod práv ze směnky předpokládá (byť neformální) ujednání o převodu směnky, vyznačení převodu na směnce prostřednictvím indosamentu a předání směnky nabyvateli; na samotné indosaci směnky se tak zjevně indosatář nepodílí.

II. Skutečnost, že směnka neobsahuje doložku vylučující odpovědnost indosanta za její zaplacení, bez dalšího nevylučuje možnost (byť jen konkludentní) dohody mezi indosantem a indosatářem o vyloučení záručních účinků indosamentu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 181/2013, ze dne 19. 2. 2015 / číst více /