I. Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného) leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu § 164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) prostřednictvím systému opravných prostředků.

II. „Legitimní očekávání“ insolvenčního věřitele, že opravné usnesení zůstane zachováno, ačkoli nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, dozajista nemůže překonat legitimní očekávání ostatních účastníků insolvenčního řízení, včetně dlužníka, že odvolací soud se bude na základě podaného odvolání zabývat předpoklady pro vydání opravného usnesení v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou.

V posuzované věci insolvenční věřitel na základě ujištění vzešlého z jeho komunikace s insolvenčním soudem „vyměnil“ možnost podat odvolání proti rozhodnutí za příslib vydání opravného usnesení, ač mohl a měl vědět či očekávat (a to i s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu práva znalou), že opravné usnesení samo může být předmětem odvolání, a to dokonce i tehdy, když zákon proti opravovanému rozhodnutí odvolání nepřipouští.

Má-li insolvenční věřitel za to, že v pozici, do které se dostal zrušením opravného usnesení odvolacím soudem, se neocitl v důsledků zanedbání vlastní běžné opatrnosti, nýbrž v důsledku ujištění, jehož se mu dostalo od insolvenčního soudu, je na něm, aby zvážil možnost domáhat se vůči státu náhrady škody tím způsobené; zvrátit důsledky vyvolané tím, že nepodal odvolání proti rozhodnutí a že se spolehl na opravné usnesení, jež vydáno býti nemělo, však již nemůže (žádné legitimní očekávání, jež by mohlo překonat nezákonnost opravného usnesení, neměl).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 163/2016, ze dne 28. 2. 2018 / číst více /