Ústavní soud, Brno, TZ 33/2019

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soud a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Evidovaná právnická osoba Římskokatolická farnost Bohuňovice (v tomto řízení vedlejší účastnice) se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vlastníkem blíže specifikovaného pozemku – orné půdy – je Česká republika s právem hospodařit s touto nemovitostí. Předmětný pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky získal stěžovatel. Okresní soud v Olomouci však dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť převodu pozemku, který je původním majetkem církve, bránil zákaz zakotvený v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (zákon o půdě). Stěžovatel se následně proti rozhodnutí okresního soudu neúspěšně bránil u odvolacího i dovolacího soudu. Poté se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména zdůraznil, že kupní smlouvu uzavřel v dobré víře, kdy byl jak Pozemkovým fondem České republiky, tak i přípisem katastrálního úřadu a zápisem ve veřejném registru ubezpečen, že na pozemku neváznou žádné právní vady. Stěžovatel se domnívá, že pokud ustálená judikatura Ústavního soudu považuje dobrou víru za prioritní při nabytí nemovitosti od nevlastníka, musí tento princip ve zvýšené míře platit i pro nabytí od vlastníka.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře výkladem § 29 zákona o půdě (tzv. blokační ustanovení zákona o půdě) již mnohokrát zabýval, v poslední době / číst více /