Archiv pro rubriku: procesní právo

Obsahové náležitosti výzvy k zaplacení celé pohledávky dle § 1931 o. z. (19.03.2019)

Zákon nestanoví obsahové žádosti (výzvy) k zaplacení celé pohledávky podle ustanovení § 1931 o. z. Za žádost je proto třeba považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl oprávněné žádat povinnou o zaplacení celého dluhu.

Žádost může být obsažena i v exekučním návrhu oprávněné, takový úkon je třeba vykládat v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3782/2018, ze dne 3. 12. 2018 / číst více /

Pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci (12.03.2019)

Zákonné ustanovení svěřující jinému orgánu pravomoc rozhodovat soukromoprávní věc nemusí obsahovat výslovné vyloučení pravomoci soudu. Takový požadavek se ze znění § 7 odst. 1 o. s. ř. nepodává; ostatně ani ustanovení zvláštních právních předpisů, která zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci, výslovné vyloučení soudní pravomoci zásadně neobsahují.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018 / číst více /

Spor o náhradu škody spočívající v úbytku obsahu poštovní zásilky (12.03.2019)

Nárok na náhradu škody vzniklé úbytkem obsahu poštovní zásilky je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé zákona o poštovních službách; rozhodování o něm tudíž spadá do pravomoci ČTÚ.

Náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách lze odesílateli či příjemci zásilky přiznat – s ohledem na výlučnou pravomoc ČTÚ – pouze ve (včas zahájeném) námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté občanského soudního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018 / číst více /

Doručování evropského platebního rozkazu (07.03.2019)

Nařízení o evropském platebním rozkazu a nařízení o doručování písemností musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy je evropský platební rozkaz doručován žalovanému, aniž byl návrh na vydání tohoto platebního rozkazu přiložený k tomuto rozkazu vyhotoven v jednom z jazyků, o němž se má za to, že mu žalovaný rozumí, nebo k němu není připojen překlad do některého z těchto jazyků, jak vyžaduje čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností, musí být žalovaný pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II posledně uvedeného nařízení řádně poučen o svém právu odmítnout přijetí dotčené písemnosti.

Vada řízení v případě opomenutí této formální náležitosti musí být zhojena v souladu s ustanoveními posledně zmíněného nařízení tím, že dotyčné osobě bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení.

V takovém případě se v důsledku procesního pochybení dotýkajícího se doručení platebního rozkazu spolu s návrhem na jeho vydání nestane tento platební rozkaz vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nemůže začít běžet, takže článek 20 nařízení o evropském platebním rozkazu se nepoužije.

Požadavky čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností se tak použijí nejen na doručení samotného platebního rozkazu, ale i na doručení návrhu na jeho vydání. Obě tyto písemnosti tedy musí být doručeny adresátovi v jazyce, o němž se má ve smyslu uvedeného čl. 8 odst. 1 za to, že mu adresát bude rozumět.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1542/2016, ze dne 27. 11. 2018 / číst více /

Rozhodování o odměně a hotových výdajích původního exekutora (07.03.2019)

V případě změny soudního exekutora se z ustanovení § 44b odst. 4 a odst. 5 exekučního řádu podává, že je třeba odlišit náklady exekuce původního exekutora, které soudnímu exekutorovi vznikají bez ohledu na změnu exekutora, a „zvláštní“ náklady, které vznikají v souvislosti se změnou exekutora.

Pro běžné náklady exekuce původního exekutora, jež soudnímu exekutorovi vznikají bez ohledu na změnu exekutora, zásadně platí, že je hradí povinný, neboť exekuce je nadále vedena, a jde tudíž o náklady, jejichž existence není na změnu exekutora vázána. Z tohoto důvodu nový exekutor určí v souladu § 88 odst. 1 exekučního řádu „běžné“ náklady v příkazu k úhradě nákladů exekuce a uloží povinnost jejich náhrady povinnému, a příkaz původnímu exekutorovi doručí. Celková výše odměny a nákladů exekutora i nákladů oprávněného však nesmí být v důsledku změny exekutora pro povinného vyšší, než jaká by byla, pokud by ji prováděl původně pověřený exekutor. Případný rozdíl v nákladech, si ponesou původní exekutor a nový exekutor, a to v poměru podle své fakticky vynaložené exekuční činnosti v rámci daného exekučního řízení.

Se změnou exekutora se mohou pojit také „zvláštní“ náklady, vyvolané právě touto změnou; § 44b odst. 5 exekučního řádu stanoví povinnost k úhradě těchto nákladů oprávněnému. Zvýšené náklady hradí, a to bez dalšího, oprávněný exekutorovi, který tyto náklady vynaložil. Výši nákladů, a povinnost oprávněného k jejich úhradě, určí nový exekutor v usnesení, které doručí oprávněnému. „Zvláštními“ náklady exekuce se rozumí náklady skutečně vynaložené, respektive hotové výdaje spojené se samotným „technicko – organizačním a faktickým“ provedením změny osoby soudního exekutora v exekuci, a nejedná se o náhradu odměny původního exekutora, ani o možnost paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1 vyhlášky; jde tedy o prokázané hotové výdaje spojené se změnou exekutora, jež mají původ svého vzniku právě v této skutečnosti (tj. nebylo-li by změny exekutora, nebyly by vynaloženy), / číst více /

Pravomoc ve sporu SVJ a vlastníka bytu o příspěvek na správu domu (27.02.2019)

Ustanovením čl. 48 smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Ukrajinou, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s., je upravena pravomoc soudů České republiky a Ukrajiny pouze v případě sporu, jehož základem je závazkověprávní vztah vyplývající ze smlouvy. V případě závazků z jiných právních skutečností není mezinárodní příslušnost soudů smlouvou upravena a tato otázka není řešena ani žádnou jinou mezinárodní smlouvou, která by byla pro Českou republiku a Ukrajinu závazná.

Pravomoc soudů České republiky k projednání sporu společenství vlastníků jednotek a jeho člena (vlastníka bytu), jenž je občanem Ukrajiny a nemá na území České republiky bydliště, o zaplacení příspěvku na správu domu a pozemku a nedoplatku služeb souvisejících s užíváním bytu, je tak třeba posuzovat podle vnitrostátních právních předpisů.

Podle § 6 odst. 1 MPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Žalovaný, ukrajinský státní příslušník, nemá na území České republiky bydliště, či jiný druh pobytu, ani se na jejím území nezdržuje. Místní příslušnost českých soudů je zde přesto dána, a to na základě § 86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný má v České republice majetek (bytovou jednotku, jíž se spor týká). V projednávané věci je tak založena pravomoc soudů České republiky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5789/2017, ze dne 15. 11. 2018 / číst více /

Zneužití práva při postoupení vymáhané pohledávky (27.02.2019)

Jestliže byl návrh na vstup nové oprávněné do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. (resp. ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu) podán v době, kdy v řízení vyplynuly okolnosti, na jejichž základě je možné učinit závěr, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu neplatné rozhodčí doložky a že povinnost nahradit náklady řízení bude uložena oprávněné, lze mít důvodně za to, že postoupení vymáhané pohledávky a v návaznosti na to podání návrhu na procesní nástupnictví oprávněné je s ohledem na ustanovení § 8 o. z. i § 2 o. s. ř. zneužitím práva.

V projednávané věci svědčí pro tento závěr i další okolnosti, například to, že k postoupení pohledávky došlo již podruhé v průběhu exekučního řízení, přičemž smlouvy o postoupení pohledávky na současnou oprávněnou a postoupení pohledávky na její procesní nástupkyni byly uzavřeny v jeden den, dále že procesní nástupkyní je cizozemská společnost se sídlem v Seychelské republice, jakož i předchozí postup oprávněné v téměř tisíci obdobných exekučních řízeních (vedených taktéž na základě neplatného rozhodčího nálezu), ve kterých oprávněná podala hromadný návrh na zastavení exekuce.

Jestliže lze v projednávané věci s ohledem ke všem dalším okolnostem učinit závěr, že zneužitím práva bylo již samotné postoupení pohledávky, nebylo nezbytné zabývat se solventností procesní nástupkyně oprávněné (srov. NS 20 Cdo 3537/2016).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, ze dne 27. 11. 2018 / číst více /

Rozhodování o regresním nároku ručitele v rozhodčím řízení (26.02.2019)

Regresní nárok ručitele není právem souvisejícím s právním vztahem mezi věřitelkou a dlužníkem, tj. vztahem z půjčky, ani právem souvisejícím s dohodou o ručení. Rozhodčí doložka v listině obsahující smlouvu o půjčce a dohodu věřitele s ručitelem o zajištění pohledávky z půjčky se tak bez dalšího nevztahuje na spor o náhradu za plnění poskytnuté věřiteli ručitelem namísto dlužníka. Není pochyb o tom, že majetkový spor ručitele a dlužníka může být podřízen rozhodčímu řízení; to však předpokládá existenci rozhodčí smlouvy (doložky) uzavřené těmito stranami.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1054/2018, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

Zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 ZRŘ ve znění do 30. 11. 2016 (19.02.2019)

Soud se mohl, aniž se toho žalobce dovolal, zabývat podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 30. 11. 2016, tím, zda jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) zákona, pouze v případě, že byl předmětný rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a současně návrh na jeho zrušení podal spotřebitel.

Tuto výjimku, jíž se zákonodárce ve prospěch spotřebitele odchýlil mimo jiné od zásady dispoziční, nelze rozšiřovat též na jiné osoby, kterým je za jiných okolností zákonem přiznávána vyšší míra ochrany, např. na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 občanského zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, ze dne 12. 12. 2018 / číst více /

Posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění jako celku (19.02.2019)

Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele.

Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena. Proto je namístě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému / číst více /

Soudní smír v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (19.02.2019)

Ani povaha řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, ani povaha samotného směnečného řízení nepochybně nevylučuje možnost skončit námitkové řízení soudním smírem podle § 99 o. s. ř.

Přestože tak zákon výslovně nestanoví, z povahy věci je zřejmé, že schválí-li soud smír účastníků, musí současně odklidit již vydaný směnečný platební rozkaz, jehož právní moc a vykonatelnost byla podáním námitek odložena a o jehož správnosti již (v důsledku účastníky uzavřeného a soudem schváleného smíru) nebude v námitkovém řízení moci být rozhodováno. Soud proto v usnesení, kterým schvaluje smír účastníků, rozhodne rovněž o zrušení směnečného platebního rozkazu. Jakkoli je uvedený postup důsledkem účastníky učiněných dispozitivních úkonů vedoucích k uzavření a schválení smíru, nemohou se sami účastníci smírem dohodnout na tom, že směnečný platební rozkaz bude zrušen. Dispoziční volnost účastníků se týká jejich právních vztahů, nikoli toho, jakým způsobem bude v řízení o námitkách soudem rozhodnuto o směnečném platebním rozkazu (účastníci nemohou „disponovat“ soudním rozhodnutím).

Postup soudu prvního stupně, který v projednávané věci zrušil vydaný směnečný platební rozkaz jen na základě toho, že mu byl doručen návrh žalobkyně na schválení účastníky uzavřeného smíru (aniž by současně uzavřený smír také schválil), oproti tomu zjevně za správný považovat nelze. Odklizení vydaného směnečného platebního rozkazu v průběhu námitkového řízení bez toho, aby bylo zřejmé, zda smír, jímž mají být vypořádány směnečné nároky, o něž v daném řízení jde, bude soudem schválen, nelze označit jinak než za předčasné (a tudíž i nesprávné).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5949/2016, ze dne 28. 11. 2018 / číst více /

Odměna advokáta ustanoveného opatrovníkem v řízení o úschovách (05.02.2019)

Při určení odměny advokáta ustanoveného opatrovníkem neznámému věřiteli (příjemci) v řízení o úschovách se vychází z tarifní hodnoty stanovené v § 9 odst. 5 advokátního tarifu (1 000 Kč); sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí 400 Kč (§ 7 bod 2 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3016/2018, ze dne 15. 11. 2018 / číst více /

Poplatek za odvolání ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (05.02.2019)

Za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.

Z jazykového výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve vazbě na § 7 je nutno pro účely zákona o soudních poplatcích dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem [podání návrhu dle písm. a) či podáním odvolání dle písm. b) § 4 odst. 1], tento úkon je plně v dispozici této osoby a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, ze dne 27. 11. 2018 / číst více /

Shodná skutková tvrzení účastníků dle § 120 odst. 3 OSŘ (05.02.2019)

Za svá skutková zjištění soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5063/2017, ze dne 13. 11. 2018 / číst více /

Prokazování skutečností rozhodných pro vyřešení sporu o dědické právo (31.01.2019)

Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, neprovádí se v řízení o pozůstalosti dokazování k prokázání rozhodných skutečností, které jsou mezi účastníky řízení (dědici) sporné. Takový spor nemůže být vyřešen v rámci řízení o pozůstalosti.

Za takových okolností tedy soud v řízení o pozůstalosti postupuje podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, aniž by byl soud v pozůstalostním řízení povinen (a oprávněn) provádět ohledně sporných skutečností dokazování a činit z provedených důkazů skutková zjištění nebo právní závěry, neboť soudu (notáři jako soudnímu komisaři) nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti postupem podle ustanovení § 170 z. ř. s. zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému.

Otázku, u kterého z účastníků se sporné dědické právo jeví jako nejslabší, je třeba v řízení o pozůstalosti posuzovat jen zcela obecně a vždy se zřetelem k okolnostem případu. Nejde-li o situace upravené v ustanovení § 1673 o. z., jež obsahuje zvláštní pravidla pro určování osoby, která má být k podání žaloby odkázána, je třeba zpravidla pokládat za slabší dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo a jež jiný účastník řízení popírá, nebo který zpochybňuje skutečnosti týkající se dědického titulu, jenž zakládá dědické právo jiného účastníka, jestliže v případě prokázání těchto skutečností mu dědické právo nemůže svědčit, nebo který tvrdí skutečnosti o dědické nezpůsobilosti, jež / číst více /