Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř.

Takový postup však není namístě, jde-li o řízení, v němž má žalovaný možnost navrhnout složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 ZMPS a dosud nebyly zkoumány podmínky (pozitivní i negativní) vymezené v § 11 ZMPS. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v případě, kdy se subjekt, po kterém by jinak bylo možno požadovat (postupem podle § 11 ZMPS) složení zálohy při podání žaloby, má stát „novým“ žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce dle § 107a o. s. ř., se postup podle § 11 ZMPS může uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba „novým“ žalobcem stát nemůže (návrhu podle § 107a o. s. ř. nelze vyhovět).

V režimu § 11 ZMPS se otázka, zda žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon (§ 11 odst. 2 písm. a/ ZMPS), odvíjí od okolností vzešlých z návrhu podle § 107a o. s. ř. (jehož prostřednictvím se osoba, které lze uložit složení jistoty, má „novým“ žalobcem stát).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, ze dne 31. 10. 2018 / číst více /

I. Směnečný platební rozkaz vydaný soudem před 1. 1. 2013 má právní účinky stanovené právní úpravou účinnou před 1. 1. 2013, a to bez ohledu na to, kdy je žalovanému doručen. Jedním z těchto účinků je též délka lhůty, v níž je žalovanému uloženo zaplacení žalobcem požadované částky a nákladů řízení, resp. v níž je mu umožněno podat námitky.

II. Třídenní námitkovou lhůtu shledal Ústavní soud v Pl. ÚS 16/12 nepřiměřenou (tudíž neústavní) pouze v případech, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí (tj. ve spotřebitelských vztazích). Žalovaný přitom v projednávané věci nevystupuje jako spotřebitel. Už z tohoto důvodu lze uzavřít, že třídenní námitková lhůta, kterou měl k dispozici, nepředstavovala takový zásah do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 622/2018, ze dne 19. 9. 2018 / číst více /

Je-li věc soudu nižšího stupně vrácena k dalšímu řízení poté, kdy bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno podle § 243e odst. 2 o. s. ř., nemusí právní posouzení věci ze strany soudu nižšího stupně odpovídat právním názorům, které vyjádřil v předchozím (zrušeném) rozhodnutí (což platí i ve vztahu k otázkám, ohledně nichž odvolací soud není vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 o. s. ř.). Za všech okolností je však nutné vyžadovat, aby soud nižšího stupně „odklon“ od svého dřívějšího právního posouzení věci přesvědčivě zdůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 ICdo 179/2017, ze dne 23. 10. 2018 / číst více /

I. Spor o určení, že vlastníkem stavby sepsané do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka je žalobce, je sporem o určení, zda tu je právo týkající se majetku dlužníka, tedy incidenčním sporem, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.

II. Soud, který není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni, není ani oprávněn přerušit řízení o takovém sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1714/2017, ze dne 13. 11. 2018 / číst více /

Nedostatek znaleckého posudku spočívající v absenci znalecké doložky je i v řízení civilním vadou odstranitelnou (zhojitelnou).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, ze dne 26. 9. 2018 / číst více /

Soud provede důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Není-li tomu tak, nevyhoví postup soud požadavkům ustanovení § 127 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, ze dne 26. 9. 2018 / číst více /

I. Lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.

II. Použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba.

III. Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku

Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy / číst více /

Soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2912/2018, ze dne 9. 10. 2018 / číst více /

I. Účastníkem řízení o určení nicotnosti usnesení valné hromady akciové společnosti (resp. o určení, že zde takové usnesení není, případně že nejde o usnesení valné hromady) je toliko navrhovatel a dále společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala (měla přijmout) a o projev jejíž vůle jde (má jít). Účastníkem řízení nejsou akcionáři společnosti; na tom nic nemění ani skutečnost, že případné dotčení práv či povinností společnosti může mít (a zpravidla má) zprostředkovaně dopad i na společníky (akcionáře) jakožto osoby „tvořící“ společnost (korporaci).

II. Závěr o nicotnosti usnesení valné hromady lze přijmout v jakémkoliv řízení, tj. jak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, tak i jako řešení předběžné otázky v jiném řízení. Určení nicotnosti se lze domáhat i samostatným návrhem, má-li navrhovatel na takovém určení naléhavý právní zájem, přičemž okruh potenciálních navrhovatelů není (s výjimkou požadavku naléhavého právního zájmu) výslovně limitován a právo podat návrh není omezeno žádnou lhůtou (byť plynutí času bude zpravidla mít význam pro posuzování naléhavého právního zájmu).

III. Na rozdíl od (pouhé) neplatnosti usnesení valné hromady lze v případě sporu o to, zda určité usnesení valné hromady zde je či nikoliv (zda jde o usnesení valné hromady a zda má právní účinky), vést jak řízení o určení nicotnosti usnesení, tak i řízení o určení, že sporné usnesení je usnesením valné hromady. Lze si představit i situaci, kdy návrh podají jak akcionáři mající za to, že sporné usnesení je nicotné, tak akcionáři dovozující, že jde o usnesení valné hromady (vyvolávající zamýšlené právní účinky).

Podá-li akcionář návrh na určení nicotnosti usnesení valné hromady, a učiní-li tak předmětem řízení otázku, zda sporné usnesení trpí vadami způsobujícími jeho nicotnost, může jinému akcionáři, majícímu opačný názor (tj. že sporné usnesení je rozhodnutím valné hromady a že vyvolává zamýšlené právní účinky), svědčit naléhavý právní zájem na takovém (opačném) určení. O obou návrzích by přitom / číst více /

I. Vzhledem k tomu, že soudcovské zástavní právo má stejný obsah a hmotněprávní účinky jako jiná (jinak vzniklá) zástavní práva, od nichž se liší pouze způsobem svého zřízení, a že se též stejně realizuje, promlčuje se podle stejných pravidel jako jiná zástavní práva.

II. K zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva může dojít z důvodů uvedených v ustanovení § 268 odst. 1 OSŘ [s výjimkou písm. e)]; za podmínek uvedených v ustanovení § 268 odst. 4 OSŘ může být výkon rozhodnutí zastaven zčásti. Důvodem pro zastavení však nemohou být skutečnosti, které nastaly až po podání návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, neboť soud může zastavit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pouze z důvodu, že neměl být nařízen buď vůbec, nebo jen pro nižší pohledávku. Tomu také odpovídá, že v případě zastavení výkonu rozhodnutí (zcela) soudcovské zástavní právo zanikne od počátku (ex tunc) a že v případě částečného zastavení výkonu rozhodnutí platí, že soudcovské zástavní právo bylo od počátku (s účinky ex tunc) zřízeno pouze pro pohledávku ve zbývající výši po částečném zastavení výkonu rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že promlčení soudcovského zástavního práva je skutečností nastalou až po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jeho zřízením, která není způsobilá odůvodnit závěr, že tento výkon rozhodnutí neměl být nařízen, nemůže být důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Je proto správný závěr soudů, že za těchto okolností má žalobce, který namítá promlčení soudcovského zástavního práva zřízeného na předmětných nemovitostech, naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy soudcovským zástavním právem, neboť bez tohoto určení by žalobce nemohl dosáhnout výmazu soudcovského zástavního práva z katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5209/2017, ze dne 23. 10. 2018 / číst více /

Přihlášený věřitel má jako vedlejší účastník řízení na straně žalobce (insolvenčního správce) právní zájem na výsledku řízení o žalobě, kterou insolvenčního správce vymáhá do majetkové podstaty pohledávku dlužníka vůči jeho dlužníku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 970/2017, ze dne 31. 10. 2018 / číst více /

Existenci pohledávky navržené k započtení musí posoudit i ten exekuční soud, v rámci jehož řízení bylo započtení pohledávky uplatněno. Skutečnost, že exekuční soud v protisměrné exekuci zkoumal, zda má oprávněný (v tomto řízení povinný) právo na zaplacení smluvní pokuty, která byla v Dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce sjednána, a dospěl k závěru o platnosti Dodatku č. 1, nepředstavuje překážku věci rozsouzené pro toto exekuční řízení ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.

Exekuční titul vykonávaný v tomto exekučním řízení je odlišný od exekučního titulu vykonávaného v protisměrné exekuci, takže již z tohoto pohledu se nejedná o týž předmět řízení. Současně nelze přehlédnout, že exekuční soud je vázán výrokem exekučního titulu ve vazbě na jeho odůvodnění, věcnou správnost exekučního titulu není oprávněn přezkoumávat.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, ze dne 17. 10. 2018 / číst více /

Má-li procesně nesprávný postup exekutora za následek, že dochází k předčasnému započetí s prováděním exekuce nebo dokonce k provedení exekuce, avšak tato vada je dodatečně zhojena tím, že exekuční příkaz následně nabude právní moci, není to samo o sobě důvodem pro zastavení exekuce jako celku podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nelze totiž přehlížet, že exekuce probíhá na základě vykonatelného exekučního titulu, a není proto důvod ji jako celek zastavovat s odůvodněním, že je ve svém základu vedena nedůvodně.

Porušil-li zde tedy soudní exekutor ustanovení § 47 odst. 2 ex. řádu tím, že přistoupil k provedení exekuce, aniž by exekuční příkaz provedením zastupitelných prací a výkonů nabyl právní moci, stále se jedná o vedení exekuce, jež se uskutečňuje na základě pověření exekutora k vedení exekuce. Protože nejde o činnost, která by se odehrávala mimo rámec exekuce, není na místě exekuci za situace, kdy exekuční příkaz již (třeba i po částečné nebo dokonce úplné realizaci povinnosti uložené exekučním příkazem) nabyl právní moci, zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce je nepřípustná proto, že plnění z exekučního titulu bylo realizováno mimo rámec exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2661/2018, ze dne 25. 9. 2018 / číst více /

Novými skutečnostmi (potažmo důkazy) z pohledu ustanovení § 205a o. s. ř. mohou být pouze okolnosti, jimiž má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak byl dosud zjištěn, které nebyly uplatněny již před soudem prvního stupně.

Podpora právní argumentace o závěry aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu, která nevychází z tvrzení měnícího skutkový stav věci, není nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 5795/2016, ze dne 27. 9. 2018 / číst více /

Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení. Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat). Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán.

S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Švýcarsku a Gruzii. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 27/2018, ze dne 26. 9. 2018 / číst více /